JOSEF JÍRA

     

CO O NĚM NAPSALI PŘÁTELÉ A ZNALCI JEHO DÍLA

 

Jan Bauch, malíř, v  katalogu k výstavám v Roudnici nad Labem a Litoměřicích, 1978 

        Krajina, ve které žije a pracuje malíř Josef Jíra, mi připadá trochu jako zakletá. Jako by to podhůří kolem Malé Skály mělo zvláštní a trochu čarodějné tajemství. Jako by v něm bylo něco z třeštivého náboženství, z lidové blouznivosti, kde planou ohnivé kříže a ze tmy skal žhnou oči podzemních mocností. Ale zároveň jako by v tom uzavřeném kadlubu, svou podobou místy skoro pohanském, žil odjakživa zvláštní a zarytý rod zbojníků, fanatiků, trochu bláznů a lhářů, lidí připravených uhájit si všechny své zvláštnosti. Žili v chudých českých chalupách a za humny o vesnici dál žili stejně chudí němečtí tkalci a řemeslníci. Neměli k nim nikdy zášť, žili společný trpělivý a namáhavý život v tvrdé kamenité krajině.

Jíra je z tohoto rodu a z této krajiny. Vydává ji ze sebe s takovou sugescí, že nevím, co z její podoby mám ve své představě ze skutečnosti a co z jeho fantazie. Pamatuji si, že jsem měl v tom stoupajícím terénu a výšce otevřené k horám pocit jakési vznášející se vertikály, vzepjatého kříže. Jíra ji asi přetíná a rozevírá, jako by se jeho intelekt bránil té přírodní magii a vizionářství a silou si z ní dělá jeviště pro vize a zápasy svého ducha. Promítá na toto jeviště dětství vodu čistých potoků. Tvar horských lipanů se stal jedním z tvarů jeho malování. Miluje to proudění a dravost života. Má ji v sobě. Je neustále plný vzpoury a pěkného hněvu a dovede zatroubit do života na rošťáckou a vyděděneckou villonovskou notu. Ale táhne svou krajinou zároveň s neutuchající donkichotskou vírou a nenapravitelnou neschopností dát si zkazit charakter. Možná proto je tak často na jeho plátnech úzkost, tragický podtón černé tmy a krvavě pastózně nanesených ran. Ty třeštivé oči nepatří už jen pohádkovým bytostem podzemních slují. Dívá se jimi děs před temnotami světa, v němž tak tragicky nedokáže žít lidstvo. 

Jíra je z umělců nesnášejících lhostejnost. Je útočný. Jeho štětec přepadá plátno a mnohé z jeho prací, vznikajících často s urputnou netrpělivostí jako by dávaly všanc malířův život. Je to neúplatné malování a má v sobě prokletí toho rodu, jaké nesl třeba František Tichý. I Josef Jíra je ve své generaci nezařaditelný a mnohdy nestravitelný. Je to až podivné v zástupu těch, kteří si nemohou dovolit trýzeň nejistot a nemohou na sobě nést stigma bolesti lidstva, protože musejí systematicky a bez výkyvů zvyšovat svou životní úroveň. Ale jen tato podivnost, tato samota a neúplatnost jsou znaky umění, které má co říci o své době. 

 

Prof. Jiří Šetlík, historik umění : Věrný syn Malé Skály – Josef Jíra, z katalogu k výstavě v Maloskalské galerii, 2014  

        Znali jsme se od našich studentských roků. Docházel jsem na Umprum a na Akademii, na níž byl již tehdy nepřehlédnutelný. V oné převratné době jsme bláhově, leč s upřímnou vírou v budoucnost hledali zakotvení ve vládnoucí ideologii. Jíra s ní měl problémy, protože byla „vládnoucí“: již tehdy chtěl zůstat svůj. Zprvu byl ve veřejnosti znám jako úspěšný lyžař (pověstný i tím, že nedbal na utržená zranění). Po absolutoriu studií se záhy prosadil svébytným uměleckým profilem: malba byla způsobem jeho existence. Jejím zázemím bylo přiznávané venkovanství, jež bylo vlastní i řemeslnické rodině, z níž pocházel. Z venkovského úhlu pohledu nahlížel na lidské dění i přírodu. Odtud pramenil jeho zájem o oblast krajinářských námětů, které chápal jako scény děje, do něhož se promítají prožitky lidských osudů. Tomu vyhovoval Jírovi vlastní expresionistický způsob výrazu, dramatický rukopis, barevné kontrasty, volnost v pojetí formy.

       Mezi generačními druhy se Jírovu uměleckému programu rozumělo. Jednak proto, že odporoval vnucovanému socialistickému realismu, jednak proto, že navazoval na nosnou linii tradice moderní české malby. Když vládnoucí Svaz výtvarníků ustoupil tlaku mladé generace a dovolil jí, aby se sdružovala v tvůrčích skupinách, jedna z nich vznikla kolem Jíry pod označením Makarská ve známé malostranské vinárně (oficiálně se jmenovala M 57). Pořádala výstavy, jimž právem kralovaly Jírovy obrazy. V umělecké obci působila podnětně Jírova bouřlivá vystoupení ve prospěch svobody uměleckého projevu, jichž se nevzdal ani poté, když Komunistická strana pod záštitou okupace země sovětskou armádou obnovila svou ideologickou diktaturu. V nesnadné kulturní situaci dovedl mimo jiné šťastně využít svých styků s oficiálními představiteli politické moci ve prospěch umění.

        Trvale se vracel do rodné obce. Když se stáhly mraky nad výstavami umělců, kterým oficiální politika bránila veřejně vystupovat, založil pro ně přehlídky pod názvem Maloskalské léto. Pochopitelně byly v potlačené generaci vítány a nikomu nevadilo, že na nich měl Josef Jíra prim. Mnozí z účastníků často věnovali svá díla vznikající stálé expozici v Boučkově statku. Podle iniciátorova záměru obohatila kulturní zázemí obce. Podílel se na něm osobně, zprvu velkolepým darem každý rok obnovovaného Betlému. Byl rád, že mohl Maloskalské galerii časem věnovat výběr ze své tvorby. Stala se osou expozice, která je plným právem netoliko středem výtvarné kultury místa, zároveň však přitažlivým bodem oblasti Českého ráje.

Maloskalská galerie dokresluje kulturní obsah romantické krajiny náhledem do výtvarného dění uplynulé doby a stává se jedním z jeho center. Dík za to patří osobně malíři Josefu Jírovi, který se v upřímné věrnosti rodné obci o její založení zasloužil.

 

 Karel Teissig, malíř, grafik a ilustrátor:  Popelec malíře Josefa Jíry 

        Jan Bauch byl pro Josefa Jíru měřítkem hodnot a kvalit jako poslední z rodu velkých a záruka čestnosti v malování. „Ty máš, Pepíku, všechno hotový. Abys to nezvoral, měl bys umřít“,  řekl mu jednou Bauch a Jíra dodává: „No, žijte s tím dál.“

Bauch mezitím zemřel v šestadevadesáti. Jíra maluje dál střídavě ve svém rodišti na Malé Skále nebo v ateliéru proti Sherwoodskému lesíku“ u Wilsonova nádraží. 

Bauch byl městský člověk a nevěřící. Narodil se v Řetězové ulici na Starém městě vedle kabaretu Montmartre, odkud v mládí slýchal hříšnou muziku a vídal holky na prodej.

V Jírovi bytuje Maloskalsko a město jej čas od času pohlcovalo jako biblický Bábel. Jeho svědomí hledá v Bibli analogie, které lze přikládat k ranám těla i ducha jako úlevný obraz. Ty tělesné si přivodil na lyžích, kdysi dokonce jako závodník, ty druhé rozdával život. Trochu Job a trochu Noe, kterého zahlédly dcery obnaženého a opilého. Doktoři dávali trpělivě dohromady jeho polámané údy. 

Neklid duše jej pudově vedl k malbě. Sám doznává, že ho neminul drastický zážitek z protialkoholní léčebny, jejíž terapie šije roucha kajícníků pro méně vnímavé duše než je Jírova. Přijal to s pokorou a nadějí v odříkání.

Jeho život nebyl jen řetězením sporů v sobě, cholerický temperament vnášel konflikty i do uměleckého světa plného závisti a úkladů v názorovém střetu, ale on si zoufale sáhl po zakázaném ovoci, což znamenalo potíže za vlády jedné strany.

        Začalo to už na akademii, kam přinesl jako sedmnáctiletý akvarely, které nikoho nenechaly na pochybách, že jde o mimořádný talent. Vzápětí tu byly problémy s učiteli a politickými funkcionáři na AVU. Vystřídal několik školních ateliérů, odcházeje z jednoho do druhého s prásknutím dveří. V něm nebyl jen Švanda s očarovanými dudami, jejichž píseň dovede léčit a uchvacovat princezny, ale bylo v něm i kus mazaného Vocílky, který se staral, aby byly zlaťáky a vyvedl Švandu z nepřátelského světa. Ten venkovan měl v sobě ctižádost, která mu vedla ruku tak obratně, že posléze jako muž dokázal vyjít s mocnými, kteří si věšeli na stěny jeho obrazy místo oficiálních verků. Přelstil systém nejen dílem, ale i kouzlem osobnosti, takže si tykal s celebritami uměleckého světa. Bohumila Hrabala nadchly Jírovy deníky z cest (cestovali ostatně spolu po Španělsku a Francii) plné inteligentních postřehů, kreseb a kolážových suvenýrů. To bylo Hrabalovi blízké, protože v tom spřízněněně nacházel posedlost světem. Jíra je společensky animovaný introvert. Jak to zvládá přecházet z meditativní klauzury do mnohdy afektované společenské marnosti – to je u Boha. Má nenasytné smysly, které se ostřily ryzostí fialových, hnědých a zelených polodrahokamů v turnovské škole. Je v něm citlivý zlatník, jeho neklidné prsty věčně potřísněné barvami dovedou rozlišovat váhu věcí na karáty. Jírův anděl se nepřestal dívat k domovu, byť jej sváděly rusalky naznačující jiné možnosti. Když zemřela jeho žena Vilma, poslala královna víl některé sestry, aby se o něj postaraly. Vracel se do kraje předků, do domu, kde měl otec venkovské krejčovství. Do krajiny z kulis pro Erbenovy balady a máchovské variace. Z jejího pohanského podloží vyrůstají na sněhu zimomřivé bledule a na podzim jedovatě fialové naháčky. O dušičkách se hřbitovy chvějí třesem plamínků svíček v soumraku. Život tu byl odjakživa rozdělen podle katolického kalendáře. Kříže u cesty s naivním Spasitelem z rezavého plechu připomínají poslední věci člověka. Za chalupou jako přízrak stojí dosud nehybný šrámkovský koník s chocholem teplého dechu u něžných nozder. Ulovené ryby s kapkou krve po uvolněném háčku připomenou latinský monogram Krista pána. 

         V Jírově malbě se zkušenost dětství proměňuje v jediný obraz, který se maluje celý život. V šesté dekádě usnadnila malíři chápat univerzálnost duchovního života i v jiných věroukách, takže se jeho obrazy podobají ikonám (asambláže z třpytivých plechů) a jindy je v nich kus židovské moudrosti, která se tak náramně uplatnila v monotypech k Olbrachtovu Goletu v údolí. Některé jeho krajiny jsou jako rozštípnuty bleskem, trhlinou se dere nebeské světlo do pozemských věcí a to obzvláštňuje dělení obrazové plochy. Janáčkovský výkřik disharmonie přehlušuje sentimentální riziko sebestředného dojetí. Vášnivá víra v malbu (na jejímž základě předpokládejme hru s barvami, vůni terpentýnu jako maniacky svůdnou závislost) jej provází na útěku před předzvěstí katastrofy. 

Na obrácené straně stál svět hlavního města s obludnými azyly vináren, barů a náleven, ten klamný příslib dočasného přístřeší, z něhož se jeden probouzí s bolavou hlavou a výčitkami. Malíř za hříchy platil královsky svými obrazy u onoho ošidného prostředí s vůní alkoholu, kam se chystávala jako na turnaj a odkud se vracel jako mučedník.

Před lety vytýkali jeho malbě malou angažovanost a moderní úlet, stejní popi uměnovědy, kam vítr, tam plášť, ho málem odepisují z příběhu umění, protože nenaskočil včas do postmoderního fiakru, kterým se jezdí do Veletržního paláce.

Proč vlastně malíři vyhledávají putyky? Bývají celé dny sami v dílně a večer je to pudí mezi lidi. Směnit němé dívání za pokec, slyšení a trochu rámusu nebo pár sprostých slov, jimiž se marně zahání úzkost nejistoty.

 Antonín Slavíček si dělal na čisté plátno červenou tečku jako vykřičník, aby nezapomněl při práci na barevnou skladbu. Jíra je rozený kolorista (i běloba je barva). Jeho patronem byl Jindřich Průcha a později ho zasáhl Marc Chagall, jehož příklad mu prozradil, jak se hledá klíček k citovému tajemství metafory.

Jeho obrazy s názvy vinárny U piaristů, U Pinkasů, Před Blatničkou, U koštýře, U Bonaparta nebo kvaše z pařížské kavárny nejsou studiemi žánrové dokumentace, ale malířské poselství vyjádřené skrze to, co zná a co ho zaujalo. Vize uskutečněná malbou jde obráceným směrem, z představivosti a snu do motivu a v tom procesu se děje to důležité a jedinečné, co stvořuje novou obrazovou skutečnost. A děje se to v závrati, takže představě nestačí štětcový přednes a musí se na plátno zaútočit prsty i tělem nebo malíř pečetí do své osnovy kusy textilií a v tom tvůrčím kvaltu vkresluje perem a tuší kus reality odjinud, aby se dotknul duchovní míry.

Kdo se ohlížel za hospodou plnou vytřeštěných očí, kde jsme se kdysi potkávali. Čas nezastavíte, pane Jíro, kdovíjak bychom dopadli. Tu ženskou bytost s červeným baretem na hlavě už dlouho nikdo neviděl. Sodoma sice ještě nestojí v jednom ohni, ale naproti U Lotů holky se chystají možná spasit útěkem, neboť kdo by se ohlédl, změní se v solný sloup.

 

Ludvík Kundera, na výstavě ve Starých Hradech, 1988

Josef Jíra je zpodobitel bizarních příběhů přelidněného světa. Jeho pracemi jako by v prvobytné pospolitosti pádili andělé i ďáblové, jednooké bytosti patřící dnes už mezi stálice českého výtvarného umění. Jíra přímo zhutňuje konflikty (v sobě - v době). Je uhranut stále očividnější fragmentárností světa, v němž žijeme, fragmentem jsou tváře, těla, stromy, měsíc, nebesa, vody...Zdá se, že po nějaké zhusta vzývané celistvosti - natožpak "syntéze" - ani valně netouží. Hnán živelnou náruživostí je spíš zdomácněn ve zvratech, ve střetnutích, ve svárech, které se odehrávají na ploše obrazu či listu. Jeho grafiku přesně určil Vladimír Komárek řka, že to nejsou mechanické otisky, že to jsou "obrazy malované rydlem". Jeo objekty pak, nad nimiž autor hovoří o tisících zatlučených hřebíčků, nejsou jen pokušení třetí dimenze, nýbrž nejednou i podklady pro otisk. Na rozdíl od suchých jehel, jichž naštěstí neubývá, jsou to spíš monotypy - pod tlakem mnohonásobného tištění by ostatně vzaly zasvé. Lakonický údaj o technice "dřevo plech látka" je velkolepě vystupňován až po "vrata dřevo plech". Ta vrata vedou, obrazně řečeno, na Maloskalsko, do končin Jírova dětství a mládí, do končin stálosti a trvalosti. Projížděl jsem nedávno po letech tímto krajem, viděl jsem xpresivně "ztuhlé výkřiky" Suchých skal i rozryté koryto Jizery se zbytky tůní. Pochopil jsem, že vidím reálné modely fantastičnosti některých Jírových krajin; lidské hemžení k nim nedílně patřilo. Přes tyto skály a tůně, odrazivší se v Jírově rukopisu, vede cesta do pradávna, k mýtickým postavám, které však malíř a grafik s oblibou strhává z nadoblačna na zem. Mnohonásobnost pádů na svých obrazech komentuje Jíra s typicky jírovskou seberozdíravostí: "...touha po volnosti a svobodě, abych nakonec svým pádem, jako Ikarus, zaplatil svoji troufalost vyrovnat se ptákům."

Nazval jsem Josefa Jíru baladikem - není divu, že si posléze našel přímo úměrnou předlohu k volným cyklům stejně tak objektů jako grafických listů: Erbenovu Kytici.

 

Bohumil Hrabal:  Předmluva ke katalogu, červen 1977 

Josef Jíra o sobě říká, že je obyčejný člověk, krajina jeho dětství, ve které pořád žije, mu je měrou všech věcí, když tedy zvolil tuto krajinu, zvolil i lidi, kteří zde žijí a dovedou se rvát se zemí o chleba a o tu jistou důstojnost, která dělá člověka člověkem.

 A v této krajině jsou gruntovní události, které lidi a zemi posunují někam nazpátek a přitom kupředu a dál, je tady člověk, který se naposledy objal se svým koněm před cestou na jatka, je tady pstruh tažený vlascem z bystrého potoka, skřivan, který stoupaje zpívá, zatímco krajina klesá do hloubky, skřivan, padaje k zemi vidí, jak krajina znova stoupá k nebesům vzhůru, je tady dívčí otevřená dlaň, která dává lidem květinu, je tady ruka v ruce druhého, dva páry zamilovaných očí, které splývají v oko jedno. Jsou v této krajině ruce umírající staré ženy, která odchází vždycky nevhod, ruka přicházející z druhé strany života a je tady dřevěný koník, se kterým lze běžeti nazpátek až k dětem, které už mají děti. A jsou tady vesnice a městečka, do kterých vstupuje vegetace a je tady snění elementů průsvitného světa. Jsou tady měsíční krajiny halucinace a horečky, krajiny všech fází slunečních hodin, krajiny napité fialovým smutkem mosazné dechovky, jsou tady krajiny tajícího sněhu a zlověstných znamení. Je tady krajina posázená dominantami starých časů a je tady za rezatý hřebík přibitý Kristus z plechu vydávající viklavý sten staré pumpy. A je tady krajina sněhu, kterou velkou rychlostí sjíždí lyžařský závodník a stromy se mašlují nazpátek mezi tyčkami života a smrti. Jsou tady krajiny s jizvami brázd družstevních polí a je tady krajina lidské tváře zvrásněná životem a starostí, jsou tady krajiny plné šrámů a třísek z prken a hřebíků, jsou tady šaty potřísněné barvou a hlínou a jsou tady znamení lidskýma nohama sešlapaných kořenů borovic, krajiny, které i se zemí byly otištěny do srdce. A je tady vlhká krajina viděná závojem růžových a modrých plen a siločar těsně před porodem. A je tady krajina, která vysypala obsah svých věcí už z druhé stany svého bytí. Je tady krajina jako bourec morušový, když se dere přes kuklu ke krásnému motýlu, jsou tady krajiny, které ve svém břiše nosí tajemství natočených výsečí k divákovi, jak zasklená ikona zvedaná k líbání. A je tady výkřik, kdy za ticha se skály se zřítila dívka, jsou tady ale také krajiny venkovských žen v šátcích, kterak ve studené skále vzývají květinu zastrčenou do modrého pucláku na kávu. A jsou tady krajiny výkřiků a ržání protikladů, svár, kterým všechno živé se dere dál, zápasy brutální lásky, velké ornamenty událostí, které voní člověčinou, variace na daná základní témata, ve kterých člověk krok za krokem a křikem se stává jiným. A jsou tady krajiny hřímavých vesnických varhan a harmonií, kterými se člověk proti své vůli umazal o věčnost a o prosté tajemství nesmrtelného obilí. Jsou tady krajiny muže, který trpělivě od nepaměti navléká nit do ouška jehly v ženě, nit, kterou vyšívá svým osudem do krajiny společný osud, epopej o tom, co přesahuje život směrem k hodnotám. Je tady krajina, ve které se jeví člověk a jeho čin jako přírůstek přírody. A jsou tady krajiny, které chápou i to nepochopitelné, to hořce sladké štěstí, které je léčivé a jedlé, tak jako chleba, vedle kterého je položen nůž, chléb, kterého krájením neubývá, který naopak neustále přibývá, když je rozdáván lidem. A jsou tady krajiny a v nich jsou tři pstruzi, tři rybičky, kterými kdysi, mladý a krásný muž nakrmil tisíce lidí.

Josef Jíra je opravdu neobyčejně obyčejný člověk. 

 

Životopisné údaje

Narozen 11.10.1929 v Turnově - zemřel 15.6.2005 v Turnově

Žil a pracoval na Maké Skále a v Praze

1943 - 1946     Studium na odborné škole šperkařské v Turnově, oddělení rytí drahokamů

1946 - 1952     AVU Praha (prof. Miloslav Holý, Otakar Nejedlý, Vlastimil Rada)

1957                Stává se spoluzakladatelem skupiny M57, s kterou uspořádá v dalších letech řadu společných výstav

1958                Navštěvuje světovou výstavu Expo 58 v Bruselu, kde se poprvé seznámí s evropským moderním uměním

1961                Vzniká významný obrazový cyklus Strach, později, do konce 60. let další důležité cykly (Velikonoce, Milenci, Oči).

                        Podniká několik studijních cest po Evropě i Asii  

1968                Ukončuje aspiranturu na AVU

1973                Po těžkém úrazu se věnuje převážně malbě portrétů. Zhotovuje vitraje pro hotel Intercontinental v Praze          

1982                Ilustruje knihu Bohumila Hrabala Městečko u vody. Vytváří řadu závažných obrazů

1984                Podniká studijní cestu do Arménie, Gruzie, začíná pracovat se dřevem, plechem, první koláže

1988                Zpracovává téma Erbenovy Kytice - původně návrh na realizaci malovaných oken pro zámeckou kapli v Liberci 

1989                Ilustruje knihu Ivana Olbrachta Golet v údolí

1990                Stává se členem výtvarného spolku Mánes. V pražském Domě umění Mánes vystavuje celoživotní dílo

1992                Zakládá galerii výtvarného umění v Boučkově statku na Malé Skále. Vychází kniha Josef Jíra, malíř a grafik

                        v nakladatelství Libereckých tiskáren

1993                Spolupracuje s divadlem Ta fantastika

1996                Pracuje na znovuobnovení kaple sv. Vavřince na Malé Skále, do které instaluje soubor čtrnácti biblických zastavení

                        Křížové cesty

1997                Připraví a vydá knihu Deníky malíře srdcem v nakladatelství Paseka, Praha

1999                Ke svým sedmdesátuinám uspořádá řadu výstav. Vyřezává dřevěný Betlém v nadživotní velikosti

                        pro Kryštofovo údolí

2000                 Rozšiřuje  Maloskalskou galerii o další prostory, pod přístřeškem Boučkova statku instaluje vyřezávaný Betlém 

2002                Uspořádá životní výstavu v prostorách kláštera premonstrátů na Strahově

2004                Připravuje k vydání vlastní monografii

     

Maloskalský betlém